10/04/2026
Pan prezident Petr Pavel zřejmě nabyl dojmu, že zahraniční politika je jakýsi osobní výletní program, do kterého mu nikdo nemá co mluvit. Realita je ovšem méně romantická a výrazně méně prezidentská.
Ano, prezident podle článku 63 Ústavy ČR zastupuje stát navenek. Jenže jaksi opomíjí dodat, že bez kontrasignace předsedy vlády je toto „zastupování“ zhruba na úrovni hlasitého monologu do prázdna. A protože vláda je podle článku 67 vrcholným orgánem výkonné moci, je to právě ona, kdo určuje, co se bude říkat – prezident pouze dostává příležitost to zopakovat.
Pan prezident si to však zřejmě vyložil tak, že může říkat cokoliv, kamkoliv jet a kohokoliv reprezentovat, protože „on je přece prezident“. Tento výklad je sice pozoruhodný, nicméně poněkud mimo realitu.
Pojďme tedy k praxi. Vláda určuje delegaci. Vláda schvaluje finance. Vláda zajišťuje logistiku. Jinými slovy – bez vlády není delegace, není letadlo, není vstup. Je pouze prezident… a jeho přesvědčení.
Pan prezident si samozřejmě může zabalit řízek do alobalu, zakoupit letenku u Ryanairu a vyrazit do Ankary na vlastní pěst. To mu nikdo nezakazuje. Jen by se mohl ocitnout v poněkud komické situaci, kdy – vybaven řízkem a silným pocitem vlastní důležitosti – stojí před areálem summitu, buší na dveře, opakuje „já jsem prezident“ a s rostoucí naléhavostí vysvětluje, že podle jeho výkladu Ústavy má být přece vpuštěn.
Hostitelská země však do sálu nepouští pocity ani výklady, ale osoby uvedené na oficiálním seznamu delegace. A ten, jak už víme, nevzniká v hlavě prezidenta.
A i kdyby se snad stal malý zázrak a pan prezident by se dovnitř dostal, bez kontrasignace by jeho projev měl zhruba stejnou váhu jako vystoupení lehce rozladěného turisty, který se rozhodl sdílet své názory s publikem, jež o ně nijak zvlášť nestojí.
Nemluvě o tom, že jeho ochranka by v takové situaci připomínala spíše ztracený zájezd bez delegáta než standardní bezpečnostní tým – bez koordinace, bez oprávnění, bez opory.
Celá situace tak bohužel nepůsobí jako výkon státnické autority, ale spíše jako poněkud tragikomické představení, v němž hlavní postava s neochvějnou jistotou ignoruje pravidla hry a s rostoucím údivem sleduje, že ji ostatní hráči přestali brát vážně.
