10/12/2014
Proč nás cizí dluh ohrožuje a proč bychom se o něj měli zajímat?
V říjnu 1981, více než dvě stě let po vzniku Spojených států amerických coby nezávislého státu, činil veřejný dluh země "pouhý" jeden bilion dolarů. K druhému bilionu se již USA dostaly za dalších ani ne pět let. Dnes činí americký státní dluh 18 bilionů dolarů, přičemž poslední bilion dluhu vznikl za rekordně krátkou dobu 403 dní. Veřejnost je navíc v souvislosti s americkým dluhem často uváděna v omyl. Následujících pět tvrzení patří mezi ty vůbec největší nesmysly a lži.
1. Vláda může růst zadlužení dostat pod kontrolu
Američtí politici voličům již několik dekád slibují, že začnou škrtat zbytečné výdaje a zaslouží se o lepší hospodaření s penězi vybranými na daních. Zatím ale, jak se říká, skutek utek'. Veřejný dluh USA se naposledy podařilo snížit v roce 1957 za vlády prezidenta Eisenhowera. V posledních několika letech americká vláda utrácí kolem 90 % peněz vybraných na daních za mandatorní programy a platby úroků ze svého dluhu, takže o nějakém posunu k vyrovnanému, nebo dokonce přebytkovému rozpočtu nemůže být ani řeč.
2. Výše dluhu není podstatná, protože USA dluží samy sobě
Na jedné polovině tohoto tvrzení opravdu něco je, druhá polovina je naprostý blábol. Největším věřitelem Spojených států je skutečně tamní vláda a vládní agentury, které dohromady drží téměř 45 % federálního dluhu. Jak ale někdo může tvrdit, že v takovém případě je zadlužení v pořádku? Je přece jedno, komu USA dluží, protože své dluhy stejně musejí splácet.
3. Vláda má eso v rukávu – selektivní default
Pokud lidé věří, že si americká vláda může vybrat, komu své dluhy bude splácet, a komu naopak ne, asi toho o této problematice mnoho nevědí. Kdyby si USA řekly, že budou jednoduše ignorovat třeba své závazky vůči Číně, které dosahují asi dvou bilionů dolarů, rozpoutalo by to na světových finančních trzích paniku. Spojené státy by se ihned staly nedůvěryhodným dlužníkem, ratingové agentury by přistoupily ke snížení známek USA, a ty by si tak na trzích musely půjčovat s výrazně vyššími úroky. Selektivní default zkrátka není řešení.
4. Rozhodující je velikost nižšího čistého dluhu
Analytici a ekonomové často raději hovoří o čistém než hrubém dluhu. Rozdíl mezi těmito dvěma ukazateli je jednoduchý. Když někomu dlužíte tisíc korun a nemáte v hotovosti ani halíř, je váš hrubý i čistý dluh tisíc korun. Když ale najednou zjistíte, že máte v kapse přesně tisíc korun, rázem svůj čistý dluh srazíte na nulu, zatímco hrubý dluh je nadále rovných tisíc korun. Problémem ovšem je, že americká vláda na svých účtech moc hotovosti nemá. Například na konci minulého týdne měla v jedné chvíli v hotovosti jen necelých 72 miliard dolarů, tedy méně, než kolik na svých účtech má Apple.
5. Zadlužení lze snížit zvýšením daní
Tak jednoduché to není. Od konce druhé světové války dosahovaly daňové příjmy USA při různých mírách zdanění vždy zhruba 17 % hrubého domácího produktu. Problémem je, že neustálé zvyšování míry zdanění nikdy nevede k souběžnému zvyšování objemu peněz, které se na daních vyberou (platí zákonitosti Lafferovy křivky). Pouhé zvýšení míry zdanění do amerického rozpočtu více peněz nepřinese a zadlužení v žádném případě nesrazí.
Zdroj: sovereignman.com
http://www.investicniweb.cz/zpravy-z-trhu/2014/12/10/5-nejvetsich-lzi-o-americkem-dluhu/
V říjnu 1981, více než dvě stě let po vzniku Spojených států amerických coby nezávislého státu, činil veřejný dluh země "pouhý" jeden bilion dolarů. K druhému bilionu se již USA ...
